Pojetí moci v sociálních službách

MOC A BEZMOC SOCIÁLNÍCH SLUŽEB A V.doc (50,5 kB)

MOC A BEZMOC SOCIÁLNÍCH SLUŽEB A V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH

Vážení přátelé a kolegové, dovolte, abych se na chvíli nahlas zamyslel na téma moci v sociálních službách. Myslím, že se jedná o téma, o kterém bychom měli přemýšlet z různých úhlů a přemýšlet nahlas. Navazuji na sdělení, které jsem přednesl v listopadu v roce 2008 v Jeseníku na konferenci „Na jedné lodi“.

Přicházejí za námi klienti a my se jim snažíme pomáhat a vycházet vstříc. To je jistě chvályhodné, ale uvědomujeme si také, že tím, že o někoho pečujeme, získáváme obrovskou příležitost k manipulaci? Jaroslav Puchmertl používá ve své knize „Michel Foucault, fatální nedocenění významu konformity“  (Triton, Praha 2008) pojem „pastorální moc“ a pastorální moc je právě mocí péče. Pečovat znamená někomu jinému, strukturovat jeho svět, kterým se obklopuje, a kterým je obklopen a přebírat za něj zodpovědnost. V sociálních službách k tomu máme mnoho příležitostí, protože se setkáváme s lidmi, kteří jsou zpravidla něčím nebo nějak znevýhodněni, kteří jsou z nějakého důvodu vyčleněni ze svého přirozeného sociálního prostředí, kteří jsou ozvláštněni a s podmínkami svého života se vyrovnávají obtížněji. Jejich moc (ve smyslu "já můžu"), je aktuálně více či méně omezena, přicházejí tedy jako méně mocní či bezmocní. To je pro nás, pracovníky sociálních služeb provokativní a lákavou příležitostí, projevovat se komplementárně jako ti mocní, tj. ti, kteří tu moc mají. Je to příležitost, které se jen velmi těžce odolává.

Sociolog Max Weber vnímal moc jako „schopnost ovlivnit jiné a prosadit svoji vůli, případně i proti vůlím jiných“. Děje se tak i v sociálních službách? Děje! Moc způsobuje, ale současně potřebuje, vyžaduje a hledá si  podřízení se, případně bezmoc. Aby mohla působit moc, potřebuje být v interakci s něčím, co na ni nějakým způsobem reaguje a co se jí podřizuje.  Pokud vyjadřujeme moc, potřebujeme něco nebo někoho, na koho tuto svoji moc zacílíme, kdo bude moc a mocenské chování přijímat a chovat se bezmocně, případně ne-mocně, nemocně.  A těmi objekty moci se pro systém sociálních služeb nejsnáze stávají jejich uživatelé.

V současném pojetí sociálních služeb je zajisté kladen důraz na poskytování takových služeb, „které dbají na dodržování lidských práv osob při, individuálním poskytování služeb, respektují svobodnou vůli osob a zajišťují jejich důstojný život a v neposlední řadě směřují k sociálnímu začleňování klientů.“  (Standardy kvality sociálních služeb, výkladový sborník pro poskytovatele, MPSV ČR 2008, str. 5) To jinými slovy znamená, že by sociální služby měly usilovat o to, aby pomáhaly svým klientům být po maximální možnou dobu mocnými a to v co nejširší míře a těm bezmocným a ne-mocným pomáhat jejich moc hledat a znovu nacházet.

Jak se nám to daří? Chtěl bych si všimnout některých druhů sociálních služeb a začít musím u služby, kterou poskytuje zařízení, jehož jsem součástí. Touto službou je sociální poradenství, které poskytuje síť Poraden pro rodinu Olomouckého kraje, které zastřešuje Poradenské centrum sociálních služeb Olomouckého kraje, p.o..

Klienty tohoto Poradny pro rodinu jsou především jednotlivci, partnerské páry a celé rodiny. Klienti se na poradnu obracejí zpravidla v situaci partnerských nebo rodinných problémů, kdy je pro ně obtížné tyto problémy samostatně řešit a protože se necítí mocni sami najít východisko ze své aktuální tíživé situace, od poradce očekávají, že jejich problém vyřeší, nebo minimálně pomůže vyřešit.  Už to samo je značně intimní informací, kterou nám klienti poskytují. Přistupují k nám jako k tomu mocnějšímu, k tomu, který má moc věci měnit. To je pro poradce výhoda, i možná past.

Výhoda proto, že toto očekávání dělá skutečně z poradce toho, který působí jako ten, který má moc a tudíž je rovněž mocný ovlivňovat názory, postoje, prožívání a chování klientů, protože ti mohou celkem pochopitelně očekávat, že poradce je expertem, který „ví, jak je to správně“. Poradce je ovšem také tlačen do pozice toho, na kterého je možno přenést odpovědnost za řešení problémů. A to právě souvisí s tím úskalím a pastí, do které se poradce může snadno chytit.

Právě problém převzetí odpovědnosti je v poradenství a terapii klíčový. Pokud k tomu skutečně dojde a my tuto hozenou rukavici přijmeme, přijmeme roli experta a rádce, který svými radami snímá odpovědnost ze svých klientů, těmto klientům vlastně ubližujeme a škodíme. Posilujeme tím pouze svoji moc a klienta udržujeme v roli bezmocného nebo nemocného, který je odkázán na rady mocného poradce. Ten se mu snaží za každou cenu pomáhat, aby si klient nemusel pomáhat sám, a aby nemusel pocítit svobodu spojenou s pocitem, že za to, co dělá, může pouze a jen on sám a tudíž není bezmocný.

Při párovém a rodinném poradenství a terapii jde přece také především o to, aby se oba partneři cítili pokud možno mocní. Mocný člověk si je zpravidla vědom svých kvalit a předností, dokáže být přiměřeně sebevědomý a tím i shovívavější vůči tomu druhému. Partner, který se cítí bezmocný, se často stává ne-mocným a jeho nemoc může být tím nejprůchodnějším způsobem, jak svého partnera ovládnout a manipulovat jím. Může se jednat o tělesné nebo duševní onemocnění, může se jednat o rozvinutí nějaké závislosti, může jít o zvýraznění agresivity atd. Partneři, kteří se cítí mocní, si také zřetelněji uvědomují svoji osobní odpovědnost za vztah.

Další oblastí sociálních služeb, kde je podle mého názoru fenomén moci hodně důležitý, je péče o seniory.

Co se děje s člověkem, když se z něj pomalu, ale neodvratitelně stává senior? Jedná se o proces, který různí lidé různě přijímají. Někteří jej akceptují a dovedou se mu přizpůsobit, někteří tento fakt odmítají a popírají ho. To, co je, podle mne, pro člověka v seniorském věku jednou z nejstrašidelnějších hrozeb, je výrazná ztráta moci ve smyslu „já můžu“. Je to situace, kdy ztrácíme tu moc, kterou jsme se těšili ve svém produktivním věku. Po většinu života jsme se snažili tuto svoji moc uplatňovat a vychutnávat si své schopnosti zařizovat různé věci, aktivně řešit problémy, ovlivňovat jiné lidi a působit na ně. Vychovávali jsme děti a připravovali je na život. Možná jsme zakoušeli i důsledky společenského postavení, kterého jsme dosáhli, kdy se na nás obraceli jiní lidé, protože jsme byli schopni pomáhat i jim a byli jsme  možná i těmi, „které se vyplatí znát“. Měli jsme řadu přátel, pro které jsme také něco znamenali. Také jsme měli své zaměstnání, a když jsme měli štěstí, tak jsme dělali něco, co nám připadalo jako užitečné a smysluplné. Přemýšleli jsme o spoustě problémů, měli jsme nové a svěží nápady a mohli jsme je sdělovat jiným a ti nám naslouchali. Dostávali jsme řadu zpětných vazeb o tom, že jsme hezcí, šikovní nebo že jsme nápadití. ... A měli jsme „čas“, čas k tomu, abychom ještě spoustu věcí stihli a udělali.

Když se z nás stanou senioři, postupně o tuto svoji moc přicházíme a dostáváme se z pozice toho, který může a je tudíž mocný, do pozice člověka, který o svou moc přichází a stává se stále více bezmocným. Bezmocnost nás trápí a omezuje. Přicházíme o kontakty, ve společnosti jsme shovívavě trpěni a jen stěží můžeme něco významněji ovlivňovat a být někomu nebo něčemu užiteční. Přicházíme i o některé dřívější radosti, které jsme si vychutnávali, protože jsme si nechali namluvit, že „se to pro nás už nehodí“. I se ztrácením radostí přicházíme o svoji moc a stáváme se bezmocnými.

Východiskem může být maximální možnost udržení si moci, možnosti ovlivňovat a řídit si sami svůj osud (využívat „svépomoc“).

To seniorům ovšem jen velmi obtížně nabídne klasický domov důchodců, který spíše potlačuje individuality starých lidí, nerespektuje právo seniora na soukromí a soustřeďuje se především na ten druh pomoci, který udržuje obyvatele v bezmoci. Proto vítám stále zřetelnější tendence k transformacím v sociálních službách, které by mohly znamenat jednak respektování práva seniora na udržení si své důstojnosti v prostředí, které bude brát v úvahu jeho právo na soukromí a bude objevovat a podporovat rozvíjení možností seniorů, kteří se budou stávat mocnějšími.

Tyto aspekty moci se zajisté projevují i v ostatních oblastech sociální práce, je dobré si jich všímat a věnovat jim pozornost například při práci s menšinami, ať už etnickými nebo jinými, kde by také mělo jít v prvé řadě o to, abychom se snažili, aby tito lidé sami získali moc (v tom smyslu, jak o ní nyní uvažujeme) a stali se maximálně odpovědni za své vlastní osudy.

Pokud jde o pomáhání a pomoc, rád bych zmínil inspirativní práci Judith. C Nelsen (in L. Smékal, Psychosociální pomoc lidem, kteří prodělali traumatizující události, Olomouc, 1998), která  zdůrazňuje význam podpory, jako nezbytné podmínky změny. Účinná pomoc podle ní zahrnuje minimálně čtyři základní aspekty (PAPU), kterými jsou:

1.     Péče, kdy za toho, kterému pomáháme do jisté míry přebíráme odpovědnost v oblastech, které si dotyčný aktuálně není schopen zajistit sám

2.     Akceptování, kdy dotyčnému zprostředkováváme ujištění, že jej „bereme“ takového, jaký je, že je O.K., že je hodnotným člověkem

3.     Podpora (potvrzení) toho, že tento člověk má také vlastní prostředky a dispozice, které mu mohou velmi významně pomoct, při hledání východisek z obtížných životních situací, čímž můžeme posilovat vlastní síly klienta a pomáhat mu stávat se mocnějším.

4.     Učení způsobům a technikám, jak s problémovými situacemi nakládat a získávání informací o možnostech přístupu k problémům tak, aby snáz nalézali účinné a efektivní řešení.

     Buďme si tedy vědomi různých forem pomoci a neomezujme ji jen na péči.

     Všiml jsem si fenoménu moci jen ve vztahu ke 2 druhům sociálních služeb, jedná se však o jev, který bychom měli jako sociální pracovníci neustále reflektovat. Reflektovat proto, abychom uhlídali riziko toho, že si své obrovské moci nevšimneme a začneme ji zneužívat, třeba ne ve zlém úmyslu, ale jen z nepozornosti, a protože je to pohodlnější. Společně s přijímáním moci, bychom měli pěstovat svoji pokoru, aby nás pocit moci nezaplavil a neovládl. Pěstovat také úctu k lidem, se kterými pracujeme, a od kterých můžeme sami mnohé získávat a učit se od nich.

A mimochodem, pokoru a úctu nepovažuji za slabost!