Moc a bezmoc v poradenství a terapii (L. Smékal, Olomouc 2009)

Moc a bezmoc v poradenství - článek.doc (54,5 kB)

Moc a bezmoc v poradenství:

Obracejí se na nás a přicházejí za námi klienti a my se jim snažíme pomáhat a vycházet vstříc, ale současně jimi manipulujeme, minimálně tím, že poradenskou (terapeutickou) situaci strukturujeme a držíme svobodu našich klientů v určitém rámci, jehož šíři přece jen určujeme spíše my. Sociolog Max Weber vnímal moc jako „schopnost ovlivnit jiné a prosadit svoji vůli, případně i proti vůlím jiných“. Děje se tak i v poradenství?

         Stanislav Komárek v knize Spasení těla rozlišuje tzv. formální moc a charismatickou moc. Formální moc je mocí velitelů, většiny politiků, úředníků, charismatická moc je moc učitelů, guruů, rodičů a většinou i poradců, psychologů, lékařů.

         Formální moc je většinou vědomá, charismatická využívá v daleko větší míře nevědomí. Při uplatňování charismatické moci se vůdce zpravidla tváří nenásilně, vstřícně, vyjadřuje často starost, snaží se pomáhat, ale svoji moc přitom staví na více či méně oprávněném nebo neoprávněném očekávání, že dělá lepší rozhodnutí, že lépe ví, co je dobré a co špatné, že přesněji ví „jak to má být“.

         Poradce (psycholog) je člověk, u kterého se předpokládá, že do nás nějak pronikne, zjistí, co jsme zač, bude se v nás orientovat pokud možno lépe, než my sami a bude nám tudíž schopen říct, co máme udělat, abychom se cítili lépe, a aby se nám v životě lépe dařilo. To je očekávání, kterému je těžko nepodlehnout. (Zde je patrné, že moc je jevem mutuálním. Z mocného se může velmi snadno stát ten, který je ovládán, například právě tím příjemně lechtivým očekáváním.) Je to jakási past, do které se poradce, psycholog, lékař, učitel může velmi snadno chytit.     

         Zajímavé a inspirující je pojetí moci Alfréda Adlerea, který ji vnímal jako samostatnou sílu, která kompenzuje pocit méněcennosti (bezmoci). Podobně Jan Poněšický (Agrese, násilí a psychologie moci, Triton, 2005/122) píše: „Člověk prahne po moci za účelem ovládnutí svých nejistot“. Je to případ také psychologa – poradce, který se do výše zmíněné pasti chytí? Rozhodně je to platné pro různé typy diktátorů, despotů a tyranů. To platí jak pro politiky (např. typu Stalina, o kterém je známo, že trpěl poměrně výrazným stihomamem), tak například pro domácí tyrany, násilníky a agresory, kteří bývají zpravidla lidmi slabými, nejistými, s paranoidními tendencemi.

         Moc způsobuje, ale současně potřebuje, vyžaduje a hledá si  podřízení se, případně bezmoc. Aby mohla působit moc, potřebuje být v interakci s něčím, co na ni nějakým způsobem reaguje a co se jí podřizuje (nepodřizuje-li se jí, přestává být mocí a stává se bezmocí). Pokud vyjadřujeme moc, potřebujeme něco nebo někoho, na koho tuto svoji moc zacílíme, a kdo se bude v této situaci chovat komplementárně, bude moc a mocenské chování (působení) přijímat a chovat se bezmocně, případně ne-mocně. Pokud nalezneme takovéto komplementární chování, může nám to alespoň na okamžik přivolat pocit moci. Je to v souladu s Georgem Orwellem, který v románu 1984 vyjadřuje názor, že moc má cíl v sobě samé. Cílem moci je tedy samotná moc.

Například despotický muž uplatňuje své despotické chování vůči své partnerce, ponižuje ji, psychicky a dokonce, zvláště když je opilý,  i fyzicky ji týrá. Partnerka, pro kterou se jedná o prvního partnera, je na něm  stále závislá (nedovede si představit samostatný život), bojí se ho, bojí se být sama mocná,nedovede si představit, jak by mohla daný stav změnit, takže se postupně stává bezmocná. Despotický muž současně svoji bezmocnou partnerku potřebuje, aby mohl dále svoji moc vyjadřovat a upevňovat ji.

         Ten, kdo je nositelem moci přebírá větší díl odpovědnosti, kterou snímá z objektů své moci a to bez ohledu na to, zda si je toho vědom. Pokud si přivlastňujeme právo rozhodovat o tom, co se bude s druhým dít bez významné účasti jeho voleb, přivlastňujeme si současně i odpovědnost za svá rozhodnutí a za důsledky svých voleb jak u nás samotných, tak i u těch, za které se rozhodujeme. To je důležité, aby si uvědomil poradce, který má tendenci nechat se zlákat očekáváními svých klientů a přijmout roli experta a toho, kdo udílí rady, protože „zná správná řešení“. Pokud rozhoduje za klienta, snímá z něj i jeho odpovědnost za své chování a klade ji na sebe.

         V této souvislosti hovoří Stanislav Komárek o tzv. „klientském výkonu moci“, kde často sami podřízení jakoby vyžadovali sami, aby byli zbaveni moci a současně s ní i odpovědnosti. To dokumentuje dosti zřetelně tendence mas podporovat diktátorské systémy, tesknění určitých skupin obyvatel po „jistotách komunistického režimu“, se kterým se dodnes setkáváme. Současně vznikají a formují se další politické strany, které na moci a zbavování moci lidí staví své populistické projevy.

         Tam, kde jsme vystaveni moci, tam se buď pokusíme s touto mocí konfrontovat, postavit se jí a uchovat si odpovědnost za svoje prožívání a jednání, čímž zůstáváme mocnými nebo se moci podrobíme. To se stává především v situaci, kdy jsme moci a odebírání odpovědnosti vystaveni intenzivně a po delší dobu. Bezmoc je reakcí na moc (odpovědí na moc), bezmoc moc přijímá a živí ji. (Podřízení se moci je  reflektování moci, je vědomé a vůlí dané přijetí této moci, přičemž nerezignujeme na vlastní moc, pouze ji odkládáme a aktuálně nepoužíváme. Ponecháváme si odpovědnost za svoje bytí, rozhodujeme se neodporovat moci.) Bezmoc předpokládá rezignaci na vlastní moc a víceméně bezpodmínečné podřizování se moci, která působí. Bezmoc se vzdává odpovědnosti, je pasivní, nebojuje, nevidí východiska. Je sycena přijímanou mocí, která je trýznivá i přitažlivá současně (odnímá z nás nutnost rozhodování a přijímání odpovědnosti za naše chování). Bezmoc konzervuje status quo, nepřináší změnu. Proto je tak nebezpečné nereflektování vlastní moci terapeutem a poradcem. Pokud totiž snímá ze svých klientů jejich díl odpovědnosti za svůj osud, brání vlastně možné změně a problém klienta konzervuje nebo prohlubuje.

         K tomu, aby se poradce chycení do pasti vlastní nereflektované moci ubránil, je velmi užitečná pravidelná supervize či intervize poradce, která ho může účinně chránit tím, že mu umožňuje svoje tendence v tomto směru reflektovat a udržovat je na vědomé rovině.

         Pokud stav bezmoci trvá dlouho a je intenzivně prožíván, může bezmoc přecházet do nemoci.

Partnerka despotického a týrajícího muže agrese a další projevy partnerovy moci přijímá, neodporuje, cítí se bezmocná, nevidí řešení a vlastně ho ani nehledá. Do jisté míry ji tento vztah zajišťuje alespoň to, že není sama, nemusí nic řešit a nemusí přebírat odpovědnost za svůj osud. Trápí se, ale svoji roli oběti tím nijak neatakuje, spíše naopak. Přestože ji současný stav trápí a  přála by si, aby s ní partner zacházel lépe, není ochotna přijímat rizika  změny. Její bezmoc se v ní konzervuje a vede k vytváření symptomů. Objevují se u ní astmatické potíže, špatně dýchá, je depresivní, což mimo jiné zpětně  podporuje a prohlubuje její pocit bezmoci.

         Tam, kde nemáme moc nad sebou a nad prostředím, ve kterém žijeme, přichází  ne-moc. Nemoc se formuje jako protiklad moci (ne opak moci!), je projevem bezmoci, která působí určitým směrem, ovlivňuje náš nervový systém, naši psychiku, „tlačí“ na naše tělo, na jeho orgány a způsobuje změny v místech, na které působí nejsilněji. Výsledkem může být jak onemocnění duše, tak onemocnění těla. Mohou se objevovat neurotické potíže, úzkostné stavy, deprese, poruchy příjmu potravy, poruchy sexu, astma, onemocnění srdce a krevního oběhu, onemocnění trávicího traktu, ale i častá virová onemocnění, kožní onemocnění a úrazy. Výčet není zajisté úplný (a jen stěží může být). Objevení se symptomů nemoci vede na jedné straně k prohloubení bezmoci na druhé straně je to výzva k pomoci. Nemocný potřebuje a vyžaduje pomoc. Prostřednictvím nemoci a jejích symptomů do jisté míry začínáme ovládat a působit na své okolí. Nejedná se o moc, protože to není spojeno s adekvátním přijímáním odpovědnosti. Řada nemocí je docela běžně vnímána jako volání o pomoc, což snadněji vnímáme u nemocí, u kterých se projevuje především jejich psychická složka. Ne-mocný, který vyžaduje pomoc tím do jisté míry více či méně skrytě manipuluje lidmi kolem sebe a jeho nemoc se tak vlastně stává zdrojem jeho „ jako-moci“.

Partnerka despotického muže má astmatické záchvaty, které jsou doprovázeny výraznou úzkostí, která ovšem „není na závadu, protože se přece týká astmatu, ne vztahu“. Musí navštěvovat lékaře, který jí předepisuje léky a léčí její „somatické onemocnění“. Žádost o pomoc vysílá v neverbální podobě i svému týrajícímu partnerovi, který alespoň v době akutních potíží, přestože své chování zásadně nemění, není alespoň tak agresivní jako jindy a jeho partnerka má alespoň na omezenou dobu relativní klid (není otevřeně agresivní a nevyžaduje po ní sexuální styk, který je jí již odporný).

         Protikladem bezmoci je pomoc. Bezmocný či ne-mocný vyžaduje pomoc. Tou pomocí může být léčení nemoci a jejích symptomů, ohledy lidí, kteří nemocného obklopují. Požadavek člověka vyžadujícího pomoc může mít za následek transformaci obvyklých mocenských vzorců chování (agresivita, vztek, přehnaná kontrola, ignorování a nezájem...) osob, které nemocného člověka obklopují v péči a pomoc. Přitom ovšem pečující obvykle dává docela velký pozor na to, aby nedošlo k narušení bezmoci a vyléčení nemoci. Pomoc, kterou poskytuje mocný (ten, kdo je nositelem moci) pomáhá udržovat bezmocného nemocného v jeho bezmoci. (viz mocná medicinská, farmaceutická a také některá psychoterapeutická zařízení). Tím, že někomu usilovně pomáháme z pozice toho vědomého a tedy také mocného, přebíráme za něj zodpovědnost a tím mu vlastně bráníme být mocným, s vlastní odpovědností vůči sobě.                                                               

         Tento cyklus se opakuje, dochází k zacyklení a pohybu v „začarovaném kruhu“, kde se s každým novým protočením tohoto cyklu tento cyklus upevňuje a posiluje chování osob a dalších aktérů v něm.

         Z tohoto cyklu je jediný způsob úniku, který spočívá v možnosti převzetí odpovědnosti bezmocným a nemocným, čímž tento vykročí k vlastní moci (ve smyslu „já můžu“ nebo „i já můžu“. Umožnění tohoto úniku z mocenského cyklu je potom hlavním úkolem odpovědného poradensko-terapeutického působení.

         Judith. C Nelsen (in L. Smékal, Psychosociální pomoc lidem, kteří prodělali traumatizující události, Olomouc, 1998) ukazuje a zdůrazňuje význam podpory, jako nezbytné podmínky změny. Účinná pomoc podle ní zahrnuje minimálně čtyři základní aspekty (PAPU), kterými jsou:

1.   Péče, kdy za toho, kterému pomáháme do jisté míry přebíráme odpovědnost v oblastech, které si dotyčný aktuálně není schopen zajistit sám

2.   Akceptování, kdy dotyčnému zprostředkováváme ujištění, že jej „bereme“ takového, jaký je, že je O.K., že je hodnotným člověkem

3.   Podpora (potvrzení) toho, že tento člověk má také vlastní prostředky a dispozice, které mu mohou velmi významně pomoct, při hledání východisek z obtížných životních situací, čímž můžeme posilovat vlastní síly klienta a pomáhat mu stávat se mocnějším.

4.   Učení způsobům a technikám, jak s problémovými situacemi nakládat a získávání informací o možnostech přístupu k problémům tak, aby snáz nalézali účinné a efektivní řešení.